To bych nikdy neudělala

28. června 2011 v 13:08 |  By the way
Je velmi jednoduché hodnotit cizí lidi. Přeci jen, můžeme vycházet ze zjednodušené analýzy sečtené s předsudky, to je pak krásně kořeněný výsledek. Jaký někdo je, jaký by měl být, jaký by být neměl a co tentokrát udělal špatně. Všichni jsme pak trochu spisovateli. Ať už ve vymýšlení charakteru postav, detailním popisu jejich životů nebo v dopisování budoucnosti. Stejně tak jako se velká část lidí dívá na seriály, soap opery a telenovely. Rádi diskutujeme o vymyšlených životech a zajímají nás neskutečné osoby. Je to proto, že se s nimi ztotožňujeme, nebo proto, že tím pádem sebe řešit nemusíme? Neustále řešíme, kdy už toho kterého člověka vyhodí, nebo kdy už bude se svojí láskou a mezi tím v reálném životě se nám rozpadá manželství, máme dluhy, chybujeme. Je jednodušší utéct do pohádky, než řešit vlastní realitu tak, aby se pohádce podobala. Abychom udělali perfektně něco skutečného místo přihlížení perfektním povídkám, jsme zřejmě moc líní.
Moc hezky se potom také povídá o těch ostatních ve srovnání s námi. Jsem lepší, chytřejší. Tohle bych nikdy neudělala. Vtipné. Vtipné, ve své současné situaci a okolnostech mluvit o něčem co bychom neudělali, když ale vůbec nemusíme řešit to, co řešila osoba, která to něco udělala. Potom, když si ty seriály pustím simultánně, vážně je horší to, co bych nikdy neudělala než to, co jsem skutečně udělala? Jsme prý lidé. A jako lidé prý chybujeme. Pokud jsme vznikli evolucí, není vlastně třeba se chybami zabývat, protože k nám patří a plyne z nich jen to, že se musíme poučit. A někdy ani to ne. A nic se nestane, prostě jen zemřít, zrníčko písku na Sahaře. Pokud jsme vznikli během šesti dní, vážně půjdeme za své prohřešky do Pekla? Proč nás tedy s chybami vyráběli? Baví nějakou osobu tam nahoře házet malé mravenečky do ohně? Nebo jsme dostali mozek a vše co máme, abychom si vybrali, jací budeme, máme na výběr? A máme tu možnost, být dokonalí?
To bych nikdy neudělala. To je pravda. Teď, kdyby mě někdo postavil jako figurku TAM na místo života někoho jiného, neudělala bych to. Určitě bych se tak nezachovala. Byla bych dokonalá a bezchybná. Neměla bych čeho litovat. Jenže já teď stojím tady.
 

Nebyla to chyba .?

15. května 2010 v 11:40
Životní rozhodnutí. Když si vyberete levnější mlíko a nechutná Vám, vylijete ho do záchodu. Původně to měla být lepší koupě, levné a ještě k tomu chutné. Nikdy ale nevíte, co za tou novou krabicí bude. Nebo jestli nevylijete do záchodu vlastní život, když tadyhle odbočíte doprava.
Stojící na křižovatkách, váháme kam dál. Ten kdo se dá doprava, polemizuje potom o tom, jaké by to bylo vlevo. I naopak. A kdo jde rovně, může litovat, že se nikdy neodvážil změnit směr. Nikdy nejsme dokonale spokojení. Je to základem lidské povahy, abychom měli vždy za čím novým jít a proč žít? Nebo je to naše špatná vlastnost.
Být s ním 5 let a žili, dokud neumřeli anebo být sám? Cítí, že to není ono. Dokáže o něm mluvit hanlivě. Dokáže hodiny zmiňovat, jak by se ho zbavila. A tak se ho zbaví. A pak je jí to líto a změnila by poslední léta tak, aby se přizpůsobily jejich vztahu a aby ten vztah vyšel. A nikdo Vám neřekne, co udělat, aby to bylo správně. Třeba neexistuje žádné správně. Třeba žijeme jen, abychom produkovali další sebe a tak dál a dál a pak nic.
Třeba neexistuje žádný vyšší smysl bytí. Ale to by přeci člověk musel spáchat sebevraždu, kdyby tomuhle uvěřil. A tak se znovu zamilováváme a znovu váháme pro co se rozhodnout a co v životě chtít, abychom znovu přemýšleli, jestli jsme udělali správně.
Realita mi připadá trochu více šedá a rozmazaná, než naše sny. Když totiž člověk v reálu funguje, chvílemi už únavou nevidí. Je dobré mít chvíli čas sám pro sebe a přemýšlet co se nám podařilo a co ne. Třeba si i v těžkých chvílích uvědomíme, že je vše tak jak má být, tak jak to chceme a tak jak jsme si to vysnili; jsou naše sny pro život bezpečné? Není opravdu lepší někdy poslechnout staršího či zkušeného a udělat to podle něj? Já osobně nedokážu domýšlet realitu. Všechno je růžové a oranžové a zářivé. Chyby a zápory ignoruju. Prostě si je neuvědomím. Ale když tak teď o tom přemýšlím, mám vše, co jsem chtěla a mám vše přesně tak, jak jsem to chtěla. To vás buď může nesmírně potěšit jako ona splněná přání, anebo Vás může to uvědomění skutečnosti naprosto odrovnat. Že to co nazýváte "lepší už to nebude", je přesně to, co jste chtěli.
Asi Vám nikdo neřekne, jestli to byla chyba. Anebo, co máte dělat. Vlastně je to každému asi jedno, protože má vlastní problémy. A pud sebezáchovy jen na sebe sama. Často ale dostáváme příležitost zkusit si, jaké by to na té druhé straně bylo. Změnit směr. Naplnit sny. Změnit život. Změnit svět. Každý den. Dostáváme příležitost. Každý den už tím, že máme to štěstí, že nám je dovoleno se probudit.

"myslím, že by ses nudila"..

10. prosince 2009 v 23:26
No a prý chceme to, co nemůžeme mít. Proto si taky Eva kousnula jablka, ne? Myslím, že stromů s ovocem je v ráji dost. No a ona šla a kousnula si právě toho, co bylo zakázané.. nedostupné.. "on je totiž asi až moc hodnej".. No a to my přece nechceme. Pravděpodobně máme potřebu se kvůli nečemu rozčilovat, hádat, zuřit.. Bez toho by to nebylo ono. Takže si celou dobu budeme stěžovat, jakože von támhleto a včera zase tohle a proč já si konečně nedokážu najít normálního, hodného, milého.. A pak když máme možnost, tak se to přeci nehodí.. i když je to šance, která se nám brzy vzdálí na.. 2000 kilometrů?
Tak mě napadlo, jestli to opravdu máme my od Evy, nebo se nějaký moudrý muž utápěl ve smutku, že ho slečna nechala, a tak si vymyslel pěknou pohádku. Něco na těch genech být musí, znám lidi, kteří se kvůli něčemu nedosažnému trápí i několik měsíců.. Vždyť to ani nemůže být láska, jak ho může milovat, když jí nechce? Když na ní není hodný.. nebo když pije. A ona v té chvíli řekne "ALE KDYŽ JÁ HO MÁM RÁDA". (včera jsem kvůli němu zase brečela a neměla chuť žít, ale ano, já ho miluju). Klapka. Ne nepíši o sobě, když by někdo měl touhu polemizovat.
Další co mě napadlo a možná to s tím souvisí, kdo dokáže být dobrovolně sám? Kdo je nadšený, že večer bude usínat sám, zítra půjde sám se spárovanými přáteli do divadla, sám se bude dívat na film.. Rádi žijeme ve smečkách asi. I když nejsme úplně spokojení, i když to znamená něčemu se podřizovat, dělat kompromisy. Posilňuje nás to? Pomáhá? Žene dál? Jako při běhu se dosahuje lepších časů, když vás má kdo hnát? No a jak poznáte, že vás to popohání a že nestagnujete. Někdo se vyjadřoval k tomu, jak píšu. Ale vždyť já mám přeci jen spoustu otázek. Tak kdybych aspoň na něco dokázala najít odpovědi.
 


Naštěstí nemlátí..

16. června 2009 v 23:37 | Jana Šanderová
Otec dřív vybíral dceři ženicha. Nemyslím si, že s ním vždy souhlasily. Nemyslím si, že s ním vůbec kdy souhlasily. Otec mlátil prvního z pěti, když jich Bylo pět a maminka jen, možná s pláčem, koukala za dvěřmi. Otec hlukem rozhodoval o tom, že to nejsou noky, nýbrž knedlíčky a maminka jen mlčky přihlížela, aby nepodněcovala další vlny vzteku. A otec rozhodoval o tom, že jestli slečna půjde ven, tak nikdy, anebo navždy.
Přetrvávají v nás pudy z jeskyně, pudy od přírody, výchova.. . . nebo si to prostě necháme líbit. ? . .
Přeskočme vybírání parnerů a řekněme, že to bylo zvykem.
Zajímalo by mě, proč si někdo musí vydupat své knedlíčky a proč by v nás měl podněcovat "musíme tohle a tamto, protože tatínek už přijde domů" .. Vždyť on není Bůh.. ani tatínek ani muž. Bez žen by jich víc nebylo. Pravdu taky vždy nemají. Asi bych měla začít studovat biologii, protože se nějak s tímhle postavením nechci smířit. Nelibi se mi vědomí, že chlapi ztrapňují svoje manželky, podřízené, milenky, dcery, (syny) a že je to jen tak přecházeno. Je to stavbou nebo výchovou? Dělají to i ženy jen to není tak vidět? A vždyť je to bezdůvodné. Štvou nás chyby na nás samých a vybíjíme si to na okolí nebo nás štvou chyby na nás samých a od druhých očekáváme a chceme, aby byli lepšími lidmi než jsou a lepšími lidmi než jsme my.. A jak vás někdo stejně nedokonalý může dostat na dno psychických sil a vy se ho ještě zastáváte? Že to myslí dobře?
V diktaturách chtejí taky vlastně jen mít pořádek a pořádek je přeci dobrý, že?
Řekněte mi, proč nás sráží na kolena někdo koho se snažíme mít rádi a kdo by měl mít rád nás, protože bychom mu snesli modré z nebe jen aby byl spokojený. A on bude sedět před televizí, drobit vedle talířku který si tam přinesl, aby tam posléze talířek nechal ležet a večer dostala přes hubu dcera za to, že doma neuklidila. Protože on si to tak zařídil. Jsem ráda, že existují i slušní lidé, kteří dokáží vychovat další slušné a cílevědomé lidi, kteří nemají potřebu někoho srážet na kolena, hledí si vlastních věcí a tím co dělají, dělají náš svět lepší.

Neposlouchám tě, ale nemůžu za to

26. dubna 2009 v 9:00 | Jani
Dospělí si myslí, že sežrali svět. Nebo jako Brouk Pytlík; všechno ví.. Že děti nic neví, neslyší, necítí, neumí. A že oni to ví za ně, protože ... Doplňtě dle potřeby. Takže oni jsou dospělí. Tečka. A co to vlastně znamená? To, že si po pěti letech musíte jít vyměnit svou prošlou první občanku? Nebo to, že si po vysoké škole nenajdeme práci? Nebo možná to, že už si vyděláváme peníze. Já vydělávám, já ovládám. Zjevně ještě dospělá nejsem (to už tu jednou bylo =) protože 1. peníze nemám 2. nedokážu říct důvod, proč se dospělí cítí v tomhle případě nadřazení; proč ti starší mají mít ve všem pravdu a děti nemají nic vědět. Děti zcela jistě neví, jak to v dospělém světě funguje a že to co jim teď u rodičů přijde nenormální a škaredé, budou za pár let (od dětství do dospělosti jen pár let? páni, doba se zrychluje!) dělat i ony samotné. Protože životem se člověk učí. A taky koukáním se člověk učí..chovat jako rodiče.;To abyste věděli, proč to nenormální a škaredé začnete za čas dělat i vy.
Jak často má radost dítě a jak často má radost dospělý? Upřímnou, bez zábran, procítěnou bez přemýšlení..
Asi ty děti vědí, jak to udělat. A pak mi říkejte, že nic neví.

Kam dál